Odpor k islámu: čecháčkovství?

17. listopad zdá se mi býti příhodným dnem k tomu, abych apelovala na všechny, kteří se své názory (na cokoli, ale především v rámci invazní krize) snaží podpořit dehonestací zbytku národa tím, že ho označí za Čecháčky.

Pojem čecháčkovství mě celkem dopaluje, protože vyjadřuje opovržení údajnými převládajícími rysy národa českého (ať už jde o odpor k islámu nebo pivofilii), a tím i opovržení vlastní národní příslušností. Proimigrační šílenci nám zkrátka říkají: „Kdo je ochoten bojovat za českou národní identitu a nechce povolit hidžáb ve školách, je hloupý Čecháček.“ V tomto smyslu bych se odvážila takové vyjadřování označit za vlastizradu. Copak by na toto opovržení češstvím asi řekl Palacký, Jungmann a další, kteří se za identitu našeho národa zasloužili? Každý, kdo termín „čecháčkovství“ používá jako formu urážky, by měl pouvažovat o emigraci a vzdání se českého občanství. Dovolím si také upozornit, že i v jiných státech EU se nemalá část obyvatelstva či státních představitelů sebevražedné imigrační a islamofilní politice EU brání, takže nejde o nic typického pro český národ. Jediný rozdíl je ten, že v zemích V4 ještě státní představitelé neztratili veškerou příčetnost a na rozdíl od Merkelové se stále ještě více či méně zasazují především o zájmy občanů, kteří je volili (anebo to alespoň naoko říkají). Kde berou evropští představitelé právo nám říkat, koho si do země máme pustit a koho ne? Kde berou právo nás jako národ hodnotit? Když si váš soused bude chtít domů nastěhovat celý psí útulek, má snad právo chtít to samé po vás?! A pokud odmítnete, má právo vás nazývat „psofobem“? Řeči o solidaritě nechť si strčí za hidžáb, jsme přece (prý) svobodný národ!

Nacionalizmus není nic, za co bychom se měli stydět. Naši předci bojovali za existenci českého jazyka, za nezávislost českého národa, za rozvoj české literatury a zachování českých tradic a zvyků. Vědomí národní identity a zasazování se o kontinuitu národních tradic, hodnot a zvyků je naprosto v pořádku, pokud zároveň respektuje existenci jiných národních identit. Existence národní identity je tmelem společnosti, zárukou, že každý někam patříme a jsme součástí celku. Ač se to některým z nás může nelíbit, naše češství nás spojuje. Ač si to někteří nemusí plně uvědomovat, příslušnost k národní identitě a kultuře je i součástí naší identity osobní a našeho každodenního života. Pochopí snad cizinec, když ve vhodný okamžik prohlásíte, že Hliník se odstěhoval do Humpolce?

Kulturní odkaz našeho národa by tu bez našich předků-vlastenců neexistoval. Mějme úctu k ostatním národům, ale buďme hrdí na to, co naši předci vybudovali, ochraňujme to a budujme dále pro další generace.

Vždyť kde se vzal ten pocit, že musíme tolerovat všechno a všechny bez jakéhokoli pudu sebezáchovy? Kde se vzal ten mylný předpoklad, že všechny kultury jsou si rovny a že máme mít k islámu respekt? Nemám snad právo se bránit, když mě někdo chce přinutit k něčemu, o co nestojím? Kdy se onen evropský humanismus změnil ve zvrácené sadomasochistické sklony a praktiky? Islám v jeho nynější středověké barbarské podobě si sem pustit nemusíme, ba nesmíme (!) – protože jeho pilíře jsou (celkem ironicky) v rozporu právě s oním humanismem, kterým se proinvazní hlasatelé tak rádi ohánějí. Každý, kdo přečetl Korán a jiné texty, na kterých islám stojí, si musí být vědom toho, že kdokoli – zdůrazňuji kdokoli, kdo se k takovým textům uchyluje, představuje nebezpečí pro evropskou společnost, nehledě na to, jak mírumilovným se prohlašuje. Když budu vyznávat Mein Kampf jako ústřední knihu mé víry, bude to v pořádku? V oné knize Hitler mj. mluví o nadřazenosti různých ras nad jinými – podobně jako jsou v Koránu stavěni vyznavači islámu nad ostatní věřící. V Koránu se navíc jasně říká, co se má s káfiry (bezvěrci) udělat. Kdo ještě Korán nečetl, vřele doporučuji alespoň v rychlosti proletět tento šťavnatý textík, který připomíná spíše hecování k boji ze 7. století. Inu, za tím účelem byl vlastně Korán napsán!

Pokud tedy prohlásím Hitlera za svého Boha s tím, že mi můj Bůh nařizuje pozabíjet všechny ostatní rasy, mám na takové vyznání právo? Vždyť přesně to je jádrem islámu. Proč je tedy neonacizmus trestán, zatímco možná ještě nebezpečnější islám je tolerován? Jak se pozná muslim, který ve jménu Alláha nechce zabíjet? A je to potom stále ještě muslim?

Oháníme se evropským právem na svobodu vyznání, ale copak lze toto právo uplatňovat i na někoho, jehož vyznání založené na politických textech ze 7. století mu nařizuje všechny bezvěrce zotročit či zabít?! I humanismus musí mít své hranice. Až bude islám transformován v mírumilovné náboženství a omezí se opravdu jen na svůj náboženský obsah, nechť si ho vyznává od rána do večera, kdo chce. Jenže to už nebudeme mluvit o islámu, protože ztratí svoji podstatu: dobytí světa. To byl primární účel, ke kterému ho pedofil Mohamed zplodil.

Fiala prohlásil, že „některé jeho tradice a výklady [islámu] poskytují radikálnímu islámu nábožensko-ideologické zázemí. Islám je ovšem náboženství, radikální islám ideologie.“ (zde) Jinak povedený článek, v tomto se ale mýlí. Islám je v prvé řadě ideologie. Radikální islám a terorismus je násilné prosazování této ideologie, zatímco islámská invaze pod zástěrkou uprchlické krize je „mírumilovné“ prosazování této ideologie. Obojí je džihád, který usiluje o změnu celého společenského systému. A – nebuďme naivní – ten bude platit i pro nemuslimy. Šiřme tedy povědomí o středověkých zákonech islámu. I „mírumilovní“ muslimové považují právo šaria za jediné správné. Právo, které je v rozporu se základními lidskými právy a s etickými zásadami Evropanů. Společenská a politická ideologie islámu je o to nebezpečnější, že se opírá o nekompromisní náboženskou ideologii, a tím zbavuje věřící jakékoli možnosti vůbec pochybovat o funkčnosti a správnosti tohoto systému. Pokud se v ČR rozhodnu zásadně změnit svůj politický názor, nic mi v tom nebrání. Pokud coby muslim dospěji k názoru, že již muslimem býti nechci, jakýkoli jiný muslim má dle šaríi právo mne zabít: Alláh mu to přímo nařizuje. Tolik ke srovnání. Jakýkoli islám sám o sobě je nebezpečná ideologie společenského řádu vedoucí k násilí podobně jako nacizmus: „mírumilovná“ forma islámu neexistuje.

Bohužel, pokud se oni „mírumilovní“ muslimové od Koránu zcela nedistancují a nebudou svoji víru opírat o jiný, moderní text, není možné zaručit, že jsou opravdu mírumilovní. Tohle je primární důvod toho, proč není správné do Evropy pustit byť jen jediného muslima.

Jako Češi můžeme být hrdí na to, že je zde ještě většina národa příčetná. Také si nemyslím, že jsme národ hloupý, ba naopak. Nebojíme se nazývat věci pravými jmény, nejsme tolik zdegenerovaní západní politickou korektností. Když o islámské invazi začnu otevřeně hovořit se svými rakouskými přáteli, všelijak se tématu vyhýbají, ať už mají názor jakýkoli. Už jsou zlomení. Někteří jsou šokováni a zhnuseni mou politickou nekorektností a přímostí, jiní za mnou později přijdou a potichu mi v soukromí řeknou, že se mnou souhlasí, ale bojí se své názory říkat otevřeně.

Nesmíme si nechat vnutit pocit, že hrdost na naši národní identitu a nazývání věcí pravými jmény je něco špatného.

Tento přístup „jsem lepší než vy ostatní hloupí vlastenečtí Češi“ je jen jedním ze zoufalých pokusů diferenciace od zbytku společnosti a utvrzení se ve vlastní smyšlené jedinečnosti. A je o to horší, že plive na odkaz mnohých, kteří za naši zemi položili život.

Nestyďme se tedy, pokud nás, odpůrce zvrácených zásad a praktik islámu, někdo povýšenecky označí za Čecháčky. Berme to jako poklonu. Protože právě díky oněm zlým invazofilním jazykům se Evropa stává nebezpečným bitevním polem násilného teroristického džihádu a zároveň živnou půdou džihádu nenásilného, nenápadného, a možná o to více nebezpečného. V první linii jsou islámem ohroženy především všechny ženy, Židé a homosexuálové. Těm všem může islám radikálně změnit život. To je více jak polovina populace.

Díky „Čecháčkům“ je ještě naděje, že se čeští pánové i v budoucnu budou moci na ulici kochat krásnými rovnocennými ženami v letních šatech a že české dámy si v těch šatech budou moci vyrazit bez doprovodu mužského příbuzného. V Západní Evropě tomu tak brzy nebude.