Cyklofašizmus

V předešlém článku jsem psala o tom, jak v praxi vypadá život v Dánsku zabarvený diktaturou státu. Ano, nazývám to diktaturou. V tomto článku se zaměřím na tolik aktuální cyklodiktaturu z milionu různých pohledů..

Proč sednout na kolo

Jistě je většině z nás známo, že pohybem si lze udržet pevné zdraví. Taky pravděpodobně každý ví nebo alespoň tuší, že ten smrad z aut se stromečkům moc nelíbí. A koneckonců ani našim plícím. Dalo by se tedy říct, že podporovat ježdění na kole je výhodné jak pro jednotlivce, tak pro stromečky, tak ve finále pro společnost jako celek. Fajn. Výhody jsou jasné, představím tedy mínusy z pohledů všech zúčastněných.

wp_20130820_008
V Dánsku je cyklistika opravdu rozšířená, najdete tu nejrůznější typy kol.

Proč ne

Pohled chodce: Tady se hodně projeví nátura národa. Zatímco v Nizozemsku jezdí cyklisti jak hovada – bez prominutí, v Dánsku jsou o dost disciplinovanější. Ale žádná sláva to není – v pěších zónách i na chodnících občas bojujete o přežití svých končetin. Závěr: cyklista nepatří do teritoria chodce.

Pohled řidiče: Jelikož denně řídím v Mnichově, kde je cyklistika taky dost in, tak za sebe říkám: cyklista nepatří ani na silnici. Ani do její blízkosti. Mnohdy jsou totiž pruhy jen namalované na kraji silnice. Navíc v Německu – na rozdíl od Dánska – nemají cyklisté zažité, že při odbočování doleva musí nejprve projet křižovatku v přímém směru jízdy, zastavit na rohu a počkat na zelenou pro auta jedoucí zprava. V Německu to běžně švihnou středem křižovatky, což vede k nemalému rozčarování a zmatení řidičů okolo, poněvadž prostě netuší, kam dotyčný sebevrah chce: nemá blinkr. A když se máte táhnout za nějakým cyklistou dvacítkou, užití auta jaksi ztrácí smysl (a noha na plynu cuká, cuká…). A jiné eskapády.

Pohled cyklisty: Někteří lidé možná rádi kultivují své zdraví vedle výfuků aut, já nikoli. Rodiče jezdící s malými dětmi mezi auty (ať už ve vozíku nebo na vlastním kole) taky absolutně nechápu: to jako čekají, až nějaký kretén jejich dítě přejede, popř. až jejich nešikovné dítě nějakému chudákovi vjede pod kola? (Ani v Německu, ani v Dánsku není systém cyklostezek 100% oddělen od silnic – z urbanistického hlediska je to nemožné.)

Pohled topografický: No katastrofa. Já ani nevim, jesi má vůbec cenu snažit se některým Matějům vysvětlovat, co to jsou vrstevnice, když to nepochopili na základní škole. Cyklistika se rozvinula v zemích, kde kopec viděli maximálně tak na mapě. Česká kotlina se nenazývá kotlinou jen tak pro srandu Matějům.

Pohled pohodlný: Sama jsem několik měsíců jezdila v Dánsku na kole a musím říct, že dojet do školy/práce durch propocený není má představa začátku příjemného dne – stejně jako několikrát denně se sprchovat. Ano, jsou lidé, kteří na rozdíl ode mne nepotřebují dojet a předjet každého na obzoru a jezdí lážo plážo, ale ony by jim ty české kopce myslím stačily. Jistě to má každý jinak, ale já když sportuji, dám do toho všechno – a chci to dělat když JÁ chci, ne když nemám jinou možnost dopravit se pohodlně tam, kam potřebuji.

Móda: Nutno zmínit, že denní užívání kola samozřejmě mění i to, co si oblékáte – na podpatky nebo krátké sukně se silonkama můžete zapomenout (pánové to mají o něco jednodušší). Světlé barvy taky nejsou nejlepší volbou. Výsledek je ten, že se mění životní styl celého národa. O tom jsem psala už v minulém článku o Dánsku. Na první pohled je to malichernost, ale uvědomme si, že motivace či přímo donucení lidí, aby jezdili na kole, je v podstatě nucenou změnou jejich životního stylu, jejich oblékání, a v neposlední řadě i myšlení.(!)

Všechny výše uvedené body píši coby aktivní sportovec a zároveň člověk, kterému životní prostředí není lhostejné. Odmítám ale, aby mi někdo přímo či nepřímo diktoval životní styl.

Pohled urbanistický

Víte, já bych nerada upírala lidem možnost dopravovat se na kole. Ideální by bylo, kdyby si každý mohl vybrat takový způsob dopravy, jaký mu nejvíce vyhovuje. To také hlásá (ale opravdu jenom hlásá) například Matěj Hollan, brněnský cyklodiktátor (vozící se v autě s řidičem). Jenže tak to není a ani být nemůže.

Naše města mají za sebou několik set let historie a ulice byly budovány převážně pro pěší. Nejsme v Bradavicích, abychom mávli hůlkou a ulice se rozšířily. Je nutno si vybrat. A Matěj Hollan a jemu podobní to ví, a proto si vybrali: s budováním cyklostezek redukují parkovací místa až na třetinu. (!!!!!!!!) Případně se uchýlí k pořádnému zkásnutí každého, kdo si myslí, že si může jen tak dovolit parkovat na VEŘEJNÉ ulici.

Pohled socialistický: příklad z praxe

Každý správný (nejen dánský) soudruh si musí položit otázku: jakpak my ty lumpy občany posadíme na kolo? Metod je bezpočet a všechny jsou přímým či nepřímým omezením svobody; já uvedu jako příklad dánskou praxi. To jednou se tak stalo, že magistrát v Kodani zrušil u jedné základní školy parkovací místa, aby víc lidí začalo jezdit na kole. A voni ty mršky rodičové začali parkovat na trávě. Řešení? Vyšší obrubník. Kdo není s námi, je proti nám.

Pro lepší zítřky!

Správný budovatel lepších zítřků se nezastaví jen u omezení automobilů ve prospěch MHD: on chce, aby všichni sportovali, protože zdravá společnost je výhodnější pro ekonomiku státu. Správný rudozelený mozek vás na to kolo bude chtít prostě posadit stůj co stůj. Tudíž drahá a naprosto nespolehlivá MHD se mu dost hodí. Místo řešení dopravní zácpy zúží silnice budováním cyklopruhů a zelených pásů mezi cyklopruhem a silnicí (což dle skandinávských studií zvyšuje pocit bezpečí cyklistů, a tudíž zvyšuje i jejich počet). Dále zdaní auta ve výši 100-180 % z ceny auta. Silniční daň k tomu. Jo, čtete dobře. Proto, ačkoli je Dánsko země bohatá, lidi jezdí ve starých škodovkách. Víc jak 70 % obyvatel Kodaně jezdí každý den do práce/do školy na kole. Rodiče mají takové ty závěsné vozíky, do kterých naskládají tři až čtyři děti podle toho, co bylo k večeři. Na kole potkáte jak kravaťáky, tak zedníky. A cyklofašista si nyní ve svém turbodieselu s řidičem mne své rudozelené ruce, jak se přičinil o zlepšení životního prostředí (a vyčistil si silnicu). A jsme zase o krok před nimi.

…nebo že by ne?

Problematika cyklodiktatury dalece přesahuje samotnou otázku ježdění na kole (o samotné kolo tu v jádru věci nakonec vůbec nejde!): přináší s sebou otázku, do jaké míry a jakým způsobem má stát/město právo zasahovat do svobody občana. O tom ale více v příštím článku.

2 thoughts on “Cyklofašizmus

  1. Jako cyklista cestovatel nenavidim cyklostezky z nekolika duvodu. V lete tam qete vsechno, na co jsem alergikej. Pesi na cyklostezkach zbytecne riskuji. Nemam rad volne pobihajici psy, deti a duchodce. Cyklostezky jsou uzke a obcas konci koprivami. Jako cestovatel mam rad rozmanitost cesty. Cyklostezka me vyzene na periferii, kde se neda kde scovat kdyz prsi, kde se neda dovolat pomoci, kdyz se neco stane. Velka vetsina uzivatelu cyklostezek ani nezna pravidla jaxe na nich chovat. Cyklostezky take nemam rad z duvodu, ze kdyz se nekam dal chystam autem, taxe snazim tu cestu jet na kole, abych pak nebyl jaqyorana mys az to pojedu autem. Navic mi prijde, ze na cyklostezkach je vic lidi pod vlivem chlastu nebo fetu nez na silnici. Navic na silnici mame vsichni ridicaky, takze k ekcesum dochazi minimalne. Jezdim na hodne zvlastnim typu kola a casto mi delaji problemy napojeni na silnici. Nejbezpecnejsi by bylo z kola slezt, a nasednout az na silnici, jenze takovych useku je na 100 metrech sest za sebou, takze radsi fakt jezdim s auty. Kolo je velmi napadne, jak barvou, tak tvarem a hlavne posezem.

    A to je asi tak vsechno. Jeste malickost. Nevim jestli nekdo posuzoval cyklostezky – useky mezi vesnicemi. Nektere primo vybizeji k prepadeni. O sebe strach nemam, ale co napadlo me, muze napadnout nekoho, kdo s tim nalozi po svem.

  2. Lucko, základem bezpečného silničního provozu je ohleduplnost všech zúčastněných.

    V Západním Německu jedou řidiči klidně 200m za cyklistou, jen aby ho mohli objet v alespoň dvoumetrové vzdálenosti, zatímco české řidičce noha na plynu cuká a cuká. Kvůli bezohlednosti statisticky každodenně zahyne na českých silnicích jeden pár. Zvykli jsme si na to jako na samozřejmost, kdo chce vrahy na kolech omezit, je rudozelený cyklofašista. Například v Izraeli, s ČR srovnatelný velikostně i co do počtu obyvatel, umře na terorismus zhruba jeden člověk za deset dní, a to je Izrael teroristicky atraktivní. Co do počtu obětí je automobilismus minimálně 20x horší než terorismus.

    Jako cyklista jsem smířen s tím, že mi řidič aut nezaplatí žádné externálie, když mi čadí pod nosem. Jsem taky smířen s tím, že na mnoho cest prakticky nemůžu. Také bych tady mohl napsat padesát řádků o tom, jaká je blbost jezdit autem. Podstatou ale je, že spolu s automobilisty musíme udělat nějaký rozumný kompromis, abychom se doslova nepozabíjeli. A klíčem k tomu je vzájemný respekt.

    V Nizozemsku jsou přeci cyklostezky 100% oddělené od cesty pro dvoustopá vozidla. A cyklista jedoucí paralelně s hlavní má přirozeně přednost před autem přijíždějícím z vedlejší. U nás se to řeší značkami konec cyklostezky – začátek cyklostezky. Někteří řidiči u nás proto mají pocit, že mají jakési větší právo na silnici. Někteří cyklisté se se také nechovají zrovna zdvořile.

    Chápu, že to píšeš z pohledu svobody. Ale tvá svoboda automobilisty končí tam, kde začíná má svoboda cyklisty. V kultivované společnosti (a nemusí to být nutně demokracie) si prostě vyjdeme vstříc. Jsou ale společnosti, kde se jeden snaží vnutit pohled druhému (a může to být klidně demokracie).

    Není zdravé – jak píšeš – „když já sportuji, dám do toho všechno“. Často to bývá syndrom svátečních sportovců, kteří se jeden den zničí, a pak se s klidným svědomím zas týden válí. Myslím, že je to také příčina nebo následek příliš konfrontačního pohledu na svět.

    Uložil jsem si tvůj blog poté, co ti cikánský klan Bangů bloknul účet na iDNESu. Přeju vyšší kvalitu příštích článků a úspěch do budoucna.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *