Psycholog Čapek: Většina učitelů učí špatně

Rozhovor na DVTV se školním psychologem Robertem Čapkem shrnuje katastrofu českého školství od státních maturit po zastaralé a demotivující učební techniky učitelů. Nutno přenést se přes zteřelý ksicht a unuděný postoj „moderátorky“ Emmy Bleptany, pro kterou to asi není dost multikulti téma, ale i tak některé názory pana Čapka a jeho pozitivní přístup za těch 20 minut života podle mě stojí. V některých věcech se s ním neshodnu (ach ten odpor humaniťáků k matematice…:D), ale je to osvěžující rozhovor. Samozřejmě na mě klávesnice hned vychrlila milion myšlenek, které jsem musela sepsat.


Večerní počtení z prořízlé klávesnice: České školství nikdy více

České školství je jako umrlec, co marně čeká na vzkříšení, zatímco každá nová vláda si na něj kydne novou vrstvu sra hlíny. Jak to shrnul pan psycholog Čapek: nejlepší by bylo, kdyby vláda v oblasti školství nedělala radši vůbec nic.

Protože jak to tak bývá, když se pár revolucionářských rudých hlav dá dohromady, nemůže z toho vzejít nic prospěšného. Jak státní maturity, tak inkluze jsou zvrhlým pokusem o sjednocení a zprůměrování populace, což ve finále povede k jejímu zhloupnutí. Těm méně nadaným totiž státní maturita nastavuje laťku, která je za hranicí jejich možností, a nadaným a cílevědomým neumožňuje plně využít jejich potenciál, který sahá mnohem dále. Jenže zatímco ze státních maturit má prospěch alespoň CERMAT (a asi i nějaké prasátko ve státní správě, které si teď válí šumčičky někde v Karibiku), z inkluze nemají prospěch ani děti vyžadující speciální péči, ani ti nadprůměrně inteligentní.

Další záchodový počin MŠMT, totiž zavedení povinného předškolního roku kvůli dětem ze sociálně slabých rodin, mělo efekt takový, že školkám přibylo papírování, normální rodiče musejí dítěti ze školky(!) psát omluvenky, ale ti „problematičtí“ i nadále učí své kupy harantů čórovat. Problém 3 % populace byl přenesen na celou populaci, přičemž se nevyřešilo nic. (Zdroj: lžiDNES)

Zatímco pro jednotlivce by byla žádoucí čím dál větší individualizace školního systému (v rámci finančních možností), aby každý člověk měl možnost co nejvíce uplatnit svůj maximální potenciál, čeští soudruzi hrdě kráčejí směrem přesně opačným.

Problémy českého školství se ale neomezují jen na rudé změny posledních let. Místo výmýšlení nových sajrajtových zákonů by se našlo tolik problémů, které volají po nápravě a modernizaci!

Například samotná technika výuky. Nudná fakta, která učitel napíše na tabuli, případně si to ulehčí powerpoint-prezentací, si žáci přepíší do sešitu, aniž by byli nuceni nad danou látkou moc přemýšlet. Zadá se domácí úkol, příští hodinu se pár něšťastníků vyzkouší a znechutí špatnou známkou. Často chybí pozitivní motivace a (inter)aktivní účast. Jistě, mnoho učitelů usiluje o zpestření svých hodin (sláva jim), ale že by to bylo standardem, to zas prr. Slušná nálož je dějepis. Ježíši, jak já ho nesnášela! A přitom existuje tolik skvělých filmů (i realitě celkem blízkých) a haldy historických románů přibližujících danou epochu mnohem přirozeněji než šprtání datumů a bitev. Ono ostatně nejde (či nemělo by jít) o samotné našrocení dějepisných událostí, ale spíše o pochopení kontextu a vyvození poučení pro dobu současnou.

I díky zastaralému drtícímu stylu učení je výuka cizích jazyků (a nejen jich) rozblemclá do absurdního počtu naprosto neefektivních hodin a let(!), často s nulovým efektem. Já sice měla štěstí jak na angličtinářku, tak na francouzštinářku (i čtverkaři se naučili!), ale přesto považuji systém „od všeho bídně pár hodin týdně“ za ztrátu času. Španělsky jsem se naučila sama za 2 měsíce (aniž by moje fusekle vstoupila na španělskou půdu), německy za měsíců 5. Jak? No rozhodně ne s intenzitou 3 hodiny týdně! V Dánsku jsem neměla 8 předmětů za semestr jako všude jinde, ale pouze jeden až dva, zato každý den 8 hodin. (Vím, vejška je něco trochu jinýho, ale ohledně efektivity učení v závislosti na intenzitě je to velmi relevantní.)

České školství je z mnoha důvodů neefektivní a plýtvá tudíž nejen časem dětí a studentů, ale v důsledku i penězi daňových poplatníků.

Pan Čapek v rozhovoru též kritizuje známkování, které je spíše negativní motivací. No, ačkoli su konzervoidní a myslím, že známkování může být pro mnohé (kteří chtějí být nejlepší) motivací pozitivní, musím souhlasit, že pětistupňové hodnocení je prostě přežitek. Když už neslovní hodnocení, pak v mnohem širší škále (0-100 %). Za nasolení čtverky nebo pětky prvňákovi nebo druhákovi by se dotyčný učitel měl smažit v pekle, páč to nemůže skončit jinak, než že dítě na školu hodí místo bobku jednoho bobky hnedle dva. Nutno přiznat nesporné klady slovního hodnocení, kteréžto respektuje individuální vlohy jednotlivce. Pravděpodobnost pozitivní motivace skrze vyzdvihnutí jeho jedinečných vloh je mnohem vyšší.

Individuální přístup je to, co v českém školství fatálně chybí. Individuálnější (ne zcela volný!) výběr předmětů už na středních školách, hodiny, ve kterých student sám studuje to, co právě potřebuje, eseje, projekty, ve kterých aktivně aplikuje získané vědomosti, ale především soft skills.

Konzervatismus vs. inovace – rovnováha ultimátním zákonem vesmíru

Za neštěstí považuji i výukové experimenty některých privátních škol typu „pokud se ti nechce, tak se to učit nemusíš“. Ty jsou prostě jen alternativní cestou do vzdělávacích pekel. Tvrdá disciplína a absolutní volnost (řád vs. chaos) jsou dva protipóly, které je třeba udržovat v rovnováze, resp. každému dítěti dát to, čeho má v sobě nedostatek. České školství je stále ještě zasaženo 40 lety totáče, kdy se leváci fackovali, a tak není divu, že se někteří rodiče snaží o onu rovnováhu skrze nespolupráci s učiteli i v případech, kdy by dítě školní disciplínu právě potřebovalo.

Přehnané ulpívání na přežitých normách je stejně destruktivní jako utopistické revoluční počiny.

Musím bohužel konstatovat, že patřím k těm, co by své dítě do české školy nikdy nedali (ani do privátní, ani do rakouské, ani do německé). I kdybych musela založit školu vlastní a vystudovat pajdák. Jedním důvodem je to, že ideologické pařáty EU sahají až k těm nejmenším (učebnice o krásném snědém perském princi, co musel uprchnout a je třeba mu poskytnout azyl…). Druhým důvodem je ta tristní destrukce nadšení z poznávání nových věcí, kterou většina prvňáčků ztratí právě díky školství.

Čest a díky všem učitelům, kteří svoji práci dělají ku prospěchu dětí, aniž by jim přitom získávání nových vědomostí a schopností znechutili. Neb – jak pravil pan Čapek – být dobrým učitelem navzdory státu, zakrnělým kolegům a často i navzdory rodičům je dnes opravdu hrdinský čin. ?