Knižní tip: Nevyšlapanou cestou – M. Scott Peck

foto_Therme Erding

Knihu Nevyšlapanou cestou jsem četla již před nějakou dobou a přestože v oblasti literatury o psychologii a duchovním růstu nejsem žádný nováček, naprosto mě nadchla. Je výjimečná tím, že ačkoli obsahuje hluboký duchovní rozměr, vlastně je psána racionálně – z pohledu psychiatra. Tím se stává srozumitelnou pro velice široké spektrum čtenářů. I když byla poprvé vydána již v roce 1972, stále se vesele prodává. Dokonce i můj známý matematik a ekonom, který se rád rochní ve svých racionálních matematických logických argumentech, ale psychologie či nějaký duchovní rozměr seberozvoje jsou pro něj španělská vesnice, ji s respektem celou přečetl a neměl výtky.

O autorovi

M. Scott Peck (1936-2005) byl americký psychiatr, psychoterapeut a spisovatel, jehož díla se stala světovými bestsellery a stále se prodávají. Byl oceněn hned několika literárními cenami. V průběhu svého života se stal buddhistou.

Co tato knižní perla skrývá

Nečekejte žádné nudné, těžkopádné filozofické čtení. Na základě své psychiatrické praxe Peck rozebírá čtivým způsobem příčiny lidského utrpení. To ilustruje na nejzajímavějších případech svých pacientů tak, že čtenář snadno porozumí, kam až tyto falešné koncepty mohou vést.

V podstatě se jedná o komplexní filozofii života, která se zabývá psychologií lásky, tradičních hodnot a duchovního růstu. Je rozdělena do čtyř částí:

  1. Disciplína
  2. Láska
  3. Růst a víra
  4. Ctnost

V části o disciplíně se věnuje přebírání odpovědnosti za vlastní život a přesahuje tím až do oblasti celospolečenské (a politické). Kdo totiž pochopí zcela zásadní principy nutnosti přebírání odpovědnosti za vlastní problémy, nikdy se nemůže ani v nejmenším přiklánět k jakékoli formě levicové politiky. Tato kniha je vynikající lék pro každého (socana), kdo si myslí, že ví, co je pro druhé lidi „správné“. M. S. Peck naprosto srozumitelně vysvětluje, proč tím není pomoženo ani dotyčnému nešťastníkovi zakuklenému ve svých falešných konceptech života, ani celé společnosti.

Peck se ale nezabývá politickým uspořádáním zcela otevřeně.  Na rozdíl od autorů, kteří politické směry založené na svobodě jednotlivce vysvětlují a obhajují z hlediska ekonomického, Peck poskytuje psychologickou a spirituální argumentaci. (Ostatně kořeny anarchismu lze spatřovat už v nejstarších dílech taoismu i buddhismu (viz dílo P. Marshalla) a kdo duchovní poselství buddhismu opravdu pochopil, nutně musí myšlenkově směřovat k libertariánství až nějaké formě anarchismu.)

„Žádný problém nemůže být vyřešen, dokud za něj dotyčný nepřevezme zodpovědnost. Když lidé nízkého charakteru obviňují své okolí – partnera, děti, přátele, rodiče, zaměstnavatele, školu, vládu, rasismus, sexismus, společnost nebo „systém“, pak tyto problémy nadále přetrvávají. […] Tím, že přesunuli odpovědnost na druhé, se možná cítí lépe, ale přestali řešit své problémy a duchovně růst. Stali se přítěží společnosti.“

Dále se například zabývá pojmem lásky nebo třeba podstatě „sebeobětování“ pro druhé, jenž je tak často mylně považováno za ctnost. Ani ryze materialistický pohled na svět, který je u mnohých spíše dogmatismem, neunikne kritickému rozboru:

„Skeptický pohled současné vědy na svět je sice jistým zlepšením oproti světonázoru založeném na slepé víře a pověrách, ale také si myslím, že naprostá většina vědecko-skepticky orientovaných lidí s duchovním růstem ještě ani nezačala.“

De facto staví dřívější církevní dogmatismus, nynější materialistickou vědu a vyšší duchovní nauky nikoli na úroveň horizontální, kdy jedno vylučuje druhé, ale na úroveň vertikální, kdy každé jednotlivé pojetí světa je jen „vývojovou fází“ v chápání světa. Čím dále se člověk knihou prokousává, tím více se autor dotýká duchovního rozměru bytí. Činí tak ale způsobem nádherně nenásilným a srozumitelným. Možná i právě proto dosahuje takové oblíbenosti mezi širokou veřejností.

Jednoznačně se do díla promítají i buddhistické principy, ke kterým se autor v průběhu svého života přiklonil. A stejně jako buddhismus obsahuje tato kniha hluboké duchovní pravdy, drží se principu nenásilí, zdůrazňuje individualitu osobního rozvoje a nutnosti práce na sobě samém.

Proč tato kniha stojí za přečtení

Především má potenciál pomoci pochopit prapříčinu problémů tížících lidstvo i jednotlivce co je svět světem. Má potenciál pomoci najít cestu k jejich vyřešení skrze pochopení jejich podstaty. Na rozdíl od všelijakých rádců osobního rozvoje, se kterými se v posledních desetiletích roztrhl pytel, přesahuje tato kniha do rozměrů celospolečenských. Možná bych to shrnula tak, že aby člověk pochopil svět, musí pochopit sám sebe; a aby pochopil sám sebe, musí pochopit svět.

Osobně jsem přesvědčena, že M. S. Peck přináší nové pohledy a zajímavé vhledy jak těm, kteří se osobním rozvojem nikdy nezabývali, tak i těm, kteří se cestou spirituální vydali již před nějakým tím pátkem.

Kde se dá koupit:

V češtině např. zde: Nevyšlapanou cestou – M. Scott Peck (všimněte si těch pozitivních recenzí 😉 )

V angličtině např. zde: The Road Less Traveled – M. Scott Peck

V němčině např. zde: Der wunderbare Weg – M. Scott Peck

Užijte si Sluneční den! 🙂

foto_Therme Erding

One thought on “Knižní tip: Nevyšlapanou cestou – M. Scott Peck

  1. Lucie,

    skvely tip, jak jen si udelam cas, tak tohle prozkoumam.

    My mame v Kanade vytecneho autora, klinickeho psychologa, Jordana Petersona.
    Nevim, jestli taky ovladate anglictinu, pokud ano, doporucuji jeho knihu“12 Rules for Life”, jakoz i jeho povidani na YouTube. Briliantni mysl, vzacny clovek.

    Dostal se, mimochodem, na tenky led kvuli odmitnuti pouzivat umele vytvorena genderova zajmena (vyzadovana nekterymi studenty, tvrdicimi ze nejsou zenskeho ani muzskeho rodu) na University of Toronto, (kde prof. Peterson take vyucuje). Peterson takovou diktaturu odmitl a byl z toho velky poprask, nebot vsechny zdejsi severoamericke university jsou uz bohuzel prolezle neomarxisty. Ti krici “diskriminace” atp. – dovedete si jiste zive predstavit. Jeste horsi je to v Novem Yorku, kde uz je oficialne uznavano pres 30 (!) rodu/genders. Pres to, ze podobne zalezitosti nejsou biologicky podlozene.

    Cetla jsem, ze podobne v Evrope nejvic blbnou Svedove – dokonce jsem videla dokumentarni film ze svedskych skol. (Nevim, jestli to je vseobecne zavedene ve skolstvi, nebo jen experiment, ale svedske deti ve filmu se zamerne neoslovovaly rodove, lec neutralne a az pry si jednou deti samy vyberou a dospeji k tomu, co vlastne jsou, neni tak docela jeste jasne, jestli jsou chlapecky, nebo holcickami, ci necim jeste mozna jinym, neznamym.

    Byl by to mozna dobry sci-fi namet, ale musela jsem se stipnout, jestli se moje smysly nemyli, ze tento experiment na detech mysli Svedove vazne…

    Pokud se povinneho, socializovaneho zdravotnictvi tyka, souhlasim do puntiku! Moje osobni zkusenost je takova, ze v podstate platim dvakrat: jednou nucene, okradana statem za farmaceuticky diktovanou “peci”, podruhe dobrovolne, navstevou odborniku v odvetvi prirodni mediciny. Coz je moje volba cislo jedna, ktera dosud nezklamala. A mate pravdu, ze postupne snimani zodpovednosti obcanu statem ma dalekosahly dopad a to nejen v tomto odvetvi.

    Zdravi,

    Lida

Komentáře jsou ukončeny.