Lucie je zpět, aneb jak koronáč zatnul tipec Lucčiným lumpárničkám

Jo, jsem zpět. Po roce a půl od mého posledního blogu. Moc mě těší, že mi mnozí z vás psali emaily, zprávy, či komentáře na facebooku a ptali se, co se s mým spisovatelským střevem stalo. Inu, znáte to, střevní potíže. Ne, nechci si z vás dělat šoufky; v Indii mi vážně šlo o kejhák! (Komu ne…)

Lucčiny lumpárničky a blogové odmlčení

Abych ukojila zvědavcův monitor: když člověk nemá co přínosného říct, je lepší dopřát druhým – a koneckonců i sobě samému – blaženost ticha. Dost lidí se vyžívá v neustálém skenování nejaktuálnějších aktualit v médiích, komentování na sociálních sítích, rozčilováním se nad rozhodnutími vlády, lamentováním nad tím, jak je svět strašný…a k čemu? Já se sama sebe ptala, proč vlastně tenhle blog píšu. KOMU TÍM PROSPĚJU?! Já vím, že čtení textu, který jakoby pálil na plný kule to, co vám srdce tíží, duši tuze lahodí. Mně taky. Někdy je to potřeba. Znovunabýt jistoty, že mezi všemi těmi idioty tam venku je i někdo ne úplně blbej (rozuměj někdo se stejným názorem… 🙂 ). Jenže já chci svůj život věnovat ne negativnímu lamentování a komentování, ale tvoření, pomáhání, a snad i šíření nějaké té pozitivity. Za poslední rok a půl jsem tedy krom jiného publikovala čtyři knihy – v němčině, angličtině a překlady dvou z nich jsou na cestě do České kotliny. V příštích článcích zmíním víc.

Blog bude, protože mi chybí moje čertovské hrátky s češtinem a interakce se čtenáři. Někdy je prostě třeba se odmlčet a načerpat novou inspiraci. A jestli se zadařilo? Myslím, že jo, ale moji poslední – „australskou“ – lumpárničku mi překazil před měsícem koronáč. Nikdo nedokázal předpovědět, jak se situace bude vyvíjet, většina letů se začala rušit, tož jsem dala výpověď v super architekťáckým jobu a sedla na letadlo. No, po notné dávce stresů a zrušených letech až na třetí pokus (dostat se z druhýho konce světa fakt není sranda v této době).

deklem na sandál (to je brněnský hantec pro roušku, vidláci) jsem po osmi měsících v Austrálii strávila asi třicet hodin na cestě přes půl zatracenýho zakoronavirovanýho světa. Že mě katarští soudruzi pustili do letadla do Německa, byla podle mě jen síla osobnosti vyzařující z mé masky Dartha Vadera (viz čumkarta) a fakt, že neměli ponětí, co by si se zhýralou Evropankou v růžových jogínských legínách, tílku a s rozevlátými vlasy v Kataru počali.

Asi se v blízké budoucnosti podělím o své zážitky z cest kolem světa: roadtripové šílenství na motorce ve Vietnamu, na kole ve 40°C po Kambodži, na korbě náklaďáku po Laosu, setkání se smrtí v Indii, setkání s jogínským andělem v Thajsku, povídání s thajským buddhistickým mnichem o agresivitě islámu a muslimů, širšásana (stoj na hlavě) uprostřed nejpřeplněnější a nejhlučnější letištní haly na světě – v Novém Dillí, můj australský souboj s deseticentimetrovým pavoukem a jiná alotria. Ale prvně – pro ty, co se prokousali okecáváním posledního roku mýho života až sem – něco málo ke koronaviru, jak jinak.

Zatracený roušky!

V prvé řadě chci říct, že naprosto nesouhlasím a nechápu ty, kteří sobecky tvrdí, že jde o nějakou chřipečku. No a taky ty roušky. Koho by neštvaly, ale to jsou někdy argumenty proti rouškám, že člověk pro střevní potíže ani nemusí do Indie. Já strávila s rouškou přes třicet hodin v letadle. Ano, člověk si ji musí sundat při pití, jídle… a že bylo v letadle lidí, co kašlali! A do jednoho to byli právě ti, kteří na klapárně nic neměli. Pro „génie“, co se snaží všelijak vyvracet účinnost roušek: přenosu by šlo stoprocentně zabránit asi jen ve vakuu; roušky mají pouze snižovat pravděpodobnosti přenosu, a tak taky činí. Můžeme se dohadovat, jak moc, a ano, jasně že si člověk dýchá vlastní mikroby, který do roušky předtím vydechl. Ale ty mu nijak moc neublíží, což?! Jde o bariéru mezi člověkem a jeho okolím. Kdyby byly roušky k ničemu, tak by je zdravotníci na celým světě vůůůůůbec u infekčních onemocnění nepoužívali. Ale tak to není, což? Naprosto odsuzuji ty, kteří se proti této minimální nepříjemnosti každodenního života bouří.

V době epidemií je třeba myslet především na ty, kteří patří do rizikové skupiny. Nuž, máte někoho takového v blízkém okolí? Já ano. Po příletu do Německa přes půl světa jsem do žádné karantény nemusela. (Což je celkem mazec podle mě…) Lidi si bez roušek vesele štrádovali nacvaknutýma obchodama, kašlali, kýchali… Sama jsem se ale izolovala (ne kvůli sobě), s nikým se nestýkala, v nejnutnějších případech nákupů nosila do obchodu tehdy ještě nepovinnou roušku, zakázala příteli 2 týdny navštěvovat jeho babičku na prahu smrti a odvolala naši postarší paní na úklid, kuřačku jak poleno. Já si totiž nikoho – na rozdíl od všech těch lyžařů co nutně museli do již tehdy zakoronavirované Itálie – na svědomí nevezmu. Ne, pro ty, co na následky infekce koronavirem těžce onemocněli či dokonce zemřeli – pro těch 245 tisíc(!) lidí to není/nebyla „chřipečka“. Minimálně je ten virus nový a výjimečně agresivní. Pokud někoho ochránit můžeme, udělejme to. Proč karanténní opatření fungují, jak to je s „promořováním“, mutací viru a proč nenechat „rizikovou skupinu pochcípat hned, když stejně se všichni dřív nebo později nakazíme a oni to mají spočítaný“ (tohle de facto plyne z postoje „chřipečkářů“), to vysvětluje pěkně odborně profesor Flegr – viz odkaz dole.

Tak nebuďte labutě, noste roušky a zůstaňte zdraví! 🙂

TIP: Zajímavé informace o koronaviru jsou k nalezení na profilu profesora Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy Jaroslava Flegra: https://www.facebook.com/prof.jaroslav.flegr/?eid=ARDjD42YvBQoxMdnURd23MKruj9cgB-5EgOHytpvW5UC7l9CWXH_253RKv7lRhH8NIIOszcGnwswSThW&fref=tag

A v rozhovoru Lucie Výborné s molekulární bioložkou Soňou Pekovou na Radiožurnálu: https://radiozurnal.rozhlas.cz/sona-pekova-novy-koronavirus-povazuju-za-umele-vytvoreny-nema-charakteristiky-8187948