[:cz]Proč píšu[:]

[:cz]

Proč nepíšu

Začnu tím, proč nepíšu. Občas se najde nějaký vykutálený kubikula, který na mě vyklopí splašku svých vlastních komplexů a tvrdí něco ve smyslu, že mé články jsou „populistické“, že píšu proto, aby to četlo co nejvíc lidí. Tak by mě zajímalo, který bloger píše proto, aby ho četlo co nejmíň lidí. 😀 To ale nemá naprosto nic do činění s obsaženým poselstvím.

K termínu populismus: každý kubula, který toto slovo užívá jako automaticky hanlivé hodnocení, by měl klapnout zobákem a už nikdy více nekdákat. Pokud ho chápeme jako komunikační strategii, tak vzhledem k tomu, že v politice zcela přirozeně každá politická strana chce oslovit co nejvíce občanů, mohli bychom tak označit ale ouplně šecko. Je to naprosto prázdné slovo. Pokud ho chápeme jako ideologii stavící proti sobě elity a lid, tak je to naprosto legitimní politický postoj. Ovšem ne můj, protože já lid nestavím do jedné roty, nýbrž mě hodně zajímá rozdělení veleváženého občanstva na lid, který má přehled, kritické myšlení a je schopen rozumně ovlivňovat směřování státu, a na lid, který toho schopen není. To by bylo ale na delší debatu… tak tři džbány vína, odhaduju. Především to je ale úplně mimo, protože nejsem politik, že, chytrolíni.

Proč píšu

Psát mě bavilo už v dětství – pak jsem se ale překutálela spíše k vstřebávání již napsaného a během osmiletého gymplu jsem přečetla snad všechnu literaturu doporučenou i nedoporučenou. Během vejšky jsem svoji kreativní energii investovala do tvorby vizuální: architektura, plánování, kresba, malba. Protože se vizuální tvorba stala zdrojem mé obživy a protože architektonická praxe přecejen má mantinely, za kterými člověk svoji kreativitu vybíjet nemůže, před rokem jsem se vrátila k psaní. Baví mě psát o vážných tématech. Asi doufám, že tím dosáhnu nějaké společenské změny nebo co. Sedět na zadku umí každý šunkováleč. A teď ta stylistika.

Jak píšu

No na psacím stroji né…

Jisté skupině kačerů se nelíbí, JAK píšu. Tož na to můžu říct jenom: no problemo, bejby, přečti si Čtyřlístek nebo Bohumila Hrabala – podle toho, jestli libo věty čtyřslovné, nebo dvacetiřádkové.

Moje pro někoho ostřejší stylistika není prvoplánová, jak na mě někteří jedinci s vlastními nevyřešenými komplexy projikují, ale jsem to prostě já. Co nejvíc při komunikaci s druhými nesnáším, je vyhýbavost, vytáčení, manipulace a nepřímost. A podle toho také jednám. Kdo mě zná, poznal už i Luciferovu přímost.

Češtin je můj kámoš už od dětství, občas ho škádlívám. Tvorbu novotvarů a zaměňování slov jinými máme holt v rodině, nenaděláš nic. Některé se vylíhnou zcela nezáměrně, někdy s cílem pobavit ostatní, ale nejdůležitější je pobavit sám sebe. 😉 Komu se to nelíbí, ať si přečte Jana Husa.

[:]